PROČ ZROVNA JÁ
Jsem Veronika. Kreslím odkdy pamatuji — tužkou, štětcem, tuší, digitálně. Prostě čím to jde.
Jsem Veronika. Kreslím odkdy pamatuji — tužkou, štětcem, tuší, digitálně. Prostě čím to jde.
Vystudovala jsem průmyslovku, což mě naučilo vidět prostor strukturovaně. Pak jsem zjistila, že struktury jsou nejzajímavější, když se v nich skrývají emoce. Takže místo výkresů kreslím příběhy. Pozoruju lidi, poslouchám cizí rozhovory a zapisuju si postřehy — a z toho pak vznikají obrazy na plátně, papíře, tapetách, forexových deskách nebo starých listinách z rozsudků.
Věřím, že umění dokáže léčit. A nejsem sama — potvrzují to výzkumy z Johns Hopkins University, Harvardské lékařské školy i desítky studií z nemocničního prostředí. Umění snižuje úzkost, zkracuje vnímanou dobu čekání a zlepšuje náladu — pacientům i personálu.
Ale víc než výzkumy mě motivují lidé. Když mi lékařka napíše, že se pacienti v čekárně zklidnili. Když tým přijde ráno do práce a těší se na to, co visí na zdi. Když mi někdo řekne, že by si obraz z ordinace vzal domů. To je důvod, proč to dělám.
Jeden obraz po druhém. Jeden prostor po druhém.
